Evropské hodnoty

Minulost známe. Jaká bude budoucnost?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

R. 2004 se Česká republika stala členkou Evropské unie. Vládní skupina  to oslavila jako nejcennější výdobytek polistopadového vývoje a našich dějin vůbec. Dodnes se toto přesvědčení oficiálně udržuje. Ale další léta otevřela  mnoho otázek a pochybností. Směřovat do Evropy. Ale jaké? Je to dítě války a oběť míru? Je Evropa skutečně demokratická? Je Evropa interkulturní tak, jak se nám slibovalo? „Evropa je záhada“, čteme  u přemýšlivého autora. „Evropa je na rozcestí“, čteme u jiného  publicisty. „Budoucnost Evropy po odchodu Velké Británie je nevypočitatelná,“ prohlašuje  významný politik. A co my? Jaké je naše stanovisko? Masaryk nás učil kritickému realismu. Nedat se oklamat pouhým zdáním a líbivými hesly. Poznat skutečnost bez příkras. Pokusme se o to.

Evropa není totéž, co Evropská unie. Mnohonásobně ji  překračuje. Je to světadíl, kus Země, je to kus její  Historie  a je to kus  vývoje Člověka, toho, jak po tisíciletí poznával, přetvářel a  kultivoval sebe i svět.    

Snad milion let existuje lidská bytost na planetě Země, zápasí o svůj život, o svůj vzestup, o více života, vývoje, vzestupu. Tváří v tvář přírodě i vlastním výtvorům, hmotným i duchovním, tváří v tvář dějinám, vítězstvím i prohrám, poznává, uvědomuje si a chápe i sama sebe, interpretuje si svůj život a zdůvodňuje si smysl své existence. Kdo je člověk? Odkud přichází? Kam jde? A slovy Immanuela Kanta: Co můžeme vědět? Co máme činit? V co smíme doufat?

Pojetí sebe sama uprostřed světa, sebepoznání a sebepochopení člověka se mění  v závislosti na úrovni lidského způsobu života, na úrovni a charakteru lidských zkušeností, na stupni dějinného zdokonalovacího procesu, kterým člověk prochází a kterým se stává stále více člověkem, na  úrovni humanizace.

Avšak co znamená být více člověkem,  nevím-li, co je člověk, co tvoří jeho autentickou  podstatu? V pamětech myšlenkového odkazu dějin Evropy  najdeme nejeden pokus  definovat člověka:

Je to přírodní, iracionální, sama sobě záhadná bytost prvobytných mýtů. Je to Homo sapiens  a  Zóon politikon  intelektuální antiky. Obraz boží, Nesmrtelná duše a Odsouzenec k hříchu ve středověku. V podání myslitelů nové doby  nabývá nejrůznější, i protichůdné podoby. Je to jednou Nositel rozumu, jindy složitý Stroj,  je to Homo faber (vyrábí nástroje), nebo také  Živočich (nic víc, než to, co jí).  Soustava Id-Ego-Superego, novodobá psychoanalytická trojjedinost lidské bytosti,   připomíná  trojjediného pozdně starověkého člověka  novoplatoniků,  který je rozvrstven stupňovitě jako  Hylik-Psychik-Pneumatik. T. Hobbes soudil, že člověk byl původně Homo homini  lupus, každý každému byl nepřítelem. Ale život ve společnosti  odhalil užitečnost  vzájemných  ohledů  a  z člověka se stal  Homo homini amicus.

Podle J. Locka je duše novorozeněte Tabula rasa, čistá, nepopsaná deska, teprve zkušenost na ni píše své znaky. Podle J. J. Rousseaua je člověk od přírody dobrý, avšak mravy   společnosti, která se vzdálila poctivému  přirozenému životu, ho kazí.

Různé koncepce  různého zaměření odlišně charakterizují  lidskou bytost, jako by tváří v tvář   mnohafasetovému výbrusu  upřely  pozornost  na  volbu jediné fasety a  povýšily ji  na určující dominantu. Ostatní  ani nepostřehly.  A tak je člověk v jejich podání  egoista...altruista...zvíře ...  anděl...intelekt... slepá vůle...tvořivá vůle...vůle k moci ...dědičným hříchem poznamenaný... zavržený...milosti Boží potřebný...čeho všeho potřebný, učiněný nedostatek...ne Boží, ale lidské lásky potřebný...odsouzený k svobodě, sama nevypočitatelná svoboda a úzkost...budovatel, jehož jméno zní hrdě...informační kanál kybernetiků a singusing animal sémantiků...Kdo vlastně tedy je člověk a jaký je? A jaký je svět, v němž mu je přebývat?

Vědy o neživé přírodě  podávají obraz vesmíru jako grandiózní, člověku cizí a neúčastný svět hmoty, nepředstavitelná kvanta časových a prostorových dimenzí makrokosmu a mikrokosmu.  Vědy o společnosti zkoumají  mnohostranně podmíněné  vztahy mezi lidmi,  nadosobní  struktury a  historické  pohyby a změny  větších i menších  společenských  skupin, jedinci často vzdálených a odcizených. Mimo zůstává  jedinečný úděl člověka a nepřehlédnutelné bohatství jeho závratně složité, jemné a křehké niternosti. Obrovité metagalaxie makrokosmu, fantastická strukturovanost mikrokosmu – a naše ztracení v hlubinách nekonečna a věčnosti. Hmota a pohyb, prázdno a mechanické síly, řetězce determinací – a lidský život, lidská inteligence, špetka snů, touhy a bolesti.

Ch. Darwin a jeho pokračovatelé ukázali, že člověk je součást živé přírody. Nelze jej vyprostit z přírodní vázanosti ani z nelítostného potravního řetězce. Hladoví a lační po ukojení svých  přirozených, přírodou daných potřeb. Všechny snahy zapřít a potlačit lidskou biologickou sféru, které se v minulosti občas objevily,  vedly jen k deformacím  člověka. Je mnoho znaků, které má člověk společné s ostatními živočichy. Jsou však i lidská specifika, jimiž se člověk od ostatního tvorstva výrazně liší.

Evoluční teorie učí, že  se vzdálený předek člověka natrvalo vzpřímil a začal jednoho dne svýma volnýma rukama zhotovovat  nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč. Začal si vytvářet  nepřírodní, umělý svět, který mu dával  stále větší moc v boji o život.  Člověk začal vytvářet kulturu. Na evoluci přírodní tak navázala  evoluce kulturní.

Co znamená slovo kultura?

Etymologicky souvisí slovo kultura s latinským slovesem colo, colere, colui, cultum. Slovo má čtyři významy: vzdělávat (pole), pěstit a zdobit (tělo), zušlechťovat (ducha), chovat ve vážnosti (zvyky, památky).  Všechny tyto významy se přímo i přeneseně podílejí na obsahu pojmu kultura. Kulturu tvoří  soubory hodnot, které člověk objevuje a vytváří k uspokojení svých  rozmanitých, stálých i proměnlivých  potřeb a k  formování způsobu života „ k svému obrazu“. který je jiný podle místa a času. Svět člověka nikdy nebyl, není a nemůže být světem bezrozporné jednoty. K povaze kultury

patří jak rysy stability, tak rysy dynamických změn. Právě tvořivý vývoj odlišuje lidskou kulturu nejvýrazněji od kvazikultur včel, mravenců nebo bobrů.

Ale ani člověk kultury nepřestal být součástí přírody a jako biologický organismus může existovat jen v přírodním prostředí. Jen v něm  se může udržovat při životě výměnou látek a energií. Jen za přítomnosti vzduchu, vody, slunce, rostlinstva a živočišstva může člověk existovat a může se reprodukovat jako jedinec i jako druh. Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Závislost na poměrně úzce vymezených podmínkách životního  prostředí planety Země (teplota, tlak, tíže...) lze sotva vyjádřit lépe než existencialistickým „být vržen“, „být v tom“, bez volby, bez odvolání. Lidé jsou trvale podrobeni vládě nutnosti, jako by jim trvale vládlo neúprosné fátum starých bájí.

Trvale jsou podrobeni dějům, které nepřipravují a neřídí a které přicházejí jako osudové rány s nenapravitelnými následky. Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti. Ale je možno vyprostit jej z vázanosti kulturní?

Věky trvajícím kulturním vývojem dospěl člověk paradoxně svou vrcholnou vědecko-technickou civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a  ušlechtilosti, ale naopak – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Mluví se o  heterogonii (cizorodosti) účelů, realizace žádoucích projektů přináší nežádoucí  výsledky.

A kdo je vinen?

Nejeden kritik současnosti klade otázku, kde se stala první chyba, odkud se daly dějiny směrem pochybeného a škodlivého vývoje, který nás zavedl do věku krizí, katastrof a kataklysmat.

Zavinilo prý to osvícenství 18. století.  Šířilo vzdělanost, ideály svobody, rovnosti a bratrství a způsobilo odvrat od Boha. Žalobci ovšem zapomínají, že většina vlivných osvícenců věřila v Boha nebo ve Vyšší mravní princip. Zamlčují, že krutých konfliktů a nelidskostí v předosvícenské době nebylo méně, přehlížejí, že osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k demokratizaci společnosti, k rozkvětu průmyslu  a k zlepšení životní úrovně většiny lidí v zemích západní civilizace.

Jiní nazřeli hlouběji do dějin a našli F. Bacona  R. Descarta jako viníky dnešních nesnází. Jejich empirismus a racionalismus a  jejich spojení s exaktní vědou, galileovsko-koperníkovsko-newtonovskou astronomií a fyzikou prý přivedlo naši civilizaci do záhuby. Zapomínají při tom, že myslitelé uvedeného období se snažili odstraňovat překážky lidského blaha a štěstí  v kontextu velmi tvrdých životních podmínek17. stol. Nenaváděli k bezohledné exploataci přírodních zdrojů a to, jak se v současnosti zneužívá vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy,  by si ani nedovedli představit.

Další pátrači  objevili pachatele současného marasmu už v době renesanční vědy a vůbec  v celém odkazu doby od  Quatrocenta až po Seicento, kdy v Evropě  znovu ožil antický naturalismus a racionalismus a kdy se rozmohl individualismus v podobě touhy po osobním rozvoji a po poznání světa.  Ve skutečnosti renesance přispěla k  obdivu a úctě k přírodě, k umění, k dějinám a  k  mnohostranné emancipaci středověkými mravy utlačeného člověka.

Najdeme i autory,  kteří vyvolávají idealizovaný obraz středověké víry a prostého náboženského života. Chyba prý nastala, když se lidé nedali cestou srdce, kterou ukazoval František z Assisi, sám  příklad čisté vroucnosti, v souznění s přírodou a  v bratrské lásce s opovrhovanými žebráky.  Dali se cestou rozumu, po které vedl Tomáš Aquinský, přední scholastický učenec, který pro ucelený obraz světa neváhal přijmout ani pohanské  Aristotelovo učení. I když si vážíme darů srdce a pohnutek, jichž  rozum nezná, nelze připustit, že je racionalita zavrženíhodná. Dává člověku poznání jako zbraň proti omezenosti, hlouposti a pověrám, dává mu vědomí lidské poučené důstojnosti a odpovědnosti,  zbavuje ho bezmoci,  dává mu zbraň  proti hladu, chudobě, chorobám.

V pátrání po viníkovi současných protiřečení civilizace (kdo vlastně vypustil toho džina z lahve?) byl objeven i naivní antropocentrický hegemonismus v  knize  „Genesis“ Starého Zákona.

Hospodin tu říká prvním lidem: „ Naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským  i nad všelikým zeměplazem.“ Ale jsme s to rozumět dnes správně tomu slovu „panování“ se zřetelem  na poměry tehdejšího  nerozvitého ruralismu? Je to pokyn  k neomezenému technicky účinnému plenění a  drancování přírody a jejích zdrojů, nebo je to  v kontextu života a práce biblických lidí spíše pověření  k primitivnímu lovu a rybolovu, k  chovu dobytka, k  ručnímu obdělávání půdy a  k pěstování plodin, k jednoduchému řemeslu a vůbec k mnohostrannému, ale skromnému   hospodaření ve světě Božích stvoření? Cožpak člověk nebyl stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha – Stvořitele? A nenáleží mu z toho důvodu o všechno stvořené i s úctou a láskou  pečovat?

Avšak  nakonec byl  pravý viník  dopaden jinde, v mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Prý to byl Prométheus. Opovážil se vzít bohům olympským oheň, dal jej lidem a naučil je písmu, řemeslům a vědám. Prométheus to tedy zavinil, že se dal člověk dějinami cestou pokroku, růstu a rozvoje,  až dospěl k dnešní vážné krizi civilizace. Prométheovský princip svobodné  lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s daností a překážkami za rozvoj poznání a vzdělanosti  byl kritikami, které jsme uvedli, zpochybněn a s ním i všechny historické podoby racionality.  Ale tím je zpochybněna v základu veškerá evropská kultura, její identita, její paradigma.

- Jako paradigma evropské  kultury je uváděn právě  řecký ideál – žít ve shodě s rozumem a s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

Pozoruhodný  mýtický obraz kulturní evoluce najdeme mezi 250 bájemi, které ve svých „Metamorfózách“ (Proměnách) zbásnil Publius Ovidius Naso (43 – 18).  Báseň se jmenuje „Čtvero věků“  a její obsah je tento: Na počátku byl zlatý věk. Člověk žil v podnebí věčného jara a země mu dávala veškeru obživu sama od sebe – nemusel pracovat. Žil v rajské nevinnosti, bez viny a strachu, svobodně, bez vládní a soudní moci nad sebou. Pak nastal věk stříbrný a s ním přišlo čtvero ročních období, nutnost rozdělávat oheň, stavět obydlí, krotit zvířata a obdělávat pole. Následující bronzový věk přinesl zpracování kovů, zbraně a tvrdost mravů. Život byl drsný, ne však zločinný. Zločin přišel až ve věku železném, nejhorším ze všech. Na místo pravdy, poctivosti a studu za hřích nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a „zločinná k majetku láska“. Nikdo si již není jist ani mezi nejbližšími. Žije se z loupeže, kvete zámořská plavba a obchod, těží se rudy, hledá se nejen železná ocel, ale i zlato, dráždidlo hříchu. A z touhy po zlatě přichází i zločinná válka. „Řinčící zbraně má v krvavých rukou a prudce jí mává“, praví o válce básník doby Augustovy.

O čem pozoruhodně předvídavě svědčí prastarý mýtus? Původně prostá obživná činnost již mnohonásobně přerostla své účely a jako stále vyspělejší technologie se ocitá v hrozivém nesouladu se sociální a duchovní, především  mravní oblastí.  Prastarý  mýtus tak zná již „kulturní mezeru“, objev antropologie 20. let 20. století (W. F. Ogburn). Jde o poznání, že různé společenské sféry se vyvíjejí nerovnoměrně, některé se opožďují, rovnováha se mezi nimi porušuje, „kulturní  mezera“ je od sebe vzdaluje. Max Weber by v uvedeném mýtu mohl najít anticipaci své koncepce evolučního procesu, jenž v přetechnizované společnosti povede ke zkáze odlidštěného člověka. A patrně souhlasně by jej přijal i antropolog R. F. Murphy, který srovnává tradiční konfigurace lidského života s přítomností, odmítá  ideologické iluze a kritizuje vzorový typ ekonomického člověka, který se řídí pravidlem maximálního zisku a jehož nenasytnost nezná mezí.

Ale co vyplývá z přehledu uvedených kritik a  obvinění, kterých  se dostalo některým významným momentům v  historii lidské kulturní evoluce? Je pozoruhodné, že zmíněné poukazy na údajně zhoubné následky uvedených  vývojových mezníků paradoxně postihují právě dominantní evropské hodnoty, tedy to, co má být  právem ctěno a váženo.

Je to  kritické hledání pravdy, aktivní úsilí uskutečnit  ideu svobodného rozvoje autentické  osobnosti. A je to noosféricky, na ducha a rozum orientovaný  evropský světový názor.  

Jistě, báje o Prométheovi je  mýtus o zrození lidské civilizace. Ale sotva jej můžeme kriticky odmítat. Cožpak můžeme říci, že jen předcivilizační úroveň  dává lidem štěstí? Máme se vrátit do období, kdy člověk neměl oheň, nástroje, písmo, řeč? Máme se vrátit do stavu nerozvitého  živočišného vědomí? Cožpak neexistuje jiná alternativa ke gigantickému stupni  dnešní produkce a konzumu, k ustavičnému zvyšování tempa, produktivity a efektivity práce, ke ztrátě smyslu života kromě hromadění majetku a materiálních požitků? Cožpak musíme přijmout poslední, úpadkovou náhradu monoteismu, jíž je financialismus s kultem lichvářského a spekulativního zisku?

Můžeme uzavřít.  Ani naivní biblický antropocentrismus ani kritická  racionalita antické filozofie,  ani věda a technika počínajícího průmyslového věku, ba ani světový názor renesanční anebo osvícenský nejsou  viníky. Umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost moderního člověka. Na  vině je  jen to, co  vyvolalo nestejnoměrný vývoj společnosti,  hegemonií finančního využití vědy a techniky,  potlačení morálních zřetelů  a   despekt k hodnotám, které nejsou za peníze.

Čemu učí kulturologie

Slovo kultura jako protiklad k slovu  barbarství znala už antika. Cultus (-a, -um) znamená pěstěný, vzdělaný, upravený, zušlechtěný – prostě kultivovaný. A může se to týkat jak péče o půdu a o  dobytek, tak  i o výchovu dětí, jak uctívání bohů a vládců, tak  i úpravy oděvu, pokrmu, domácnosti, zábavy, celého způsobu života. Kulturu si člověk vytváří v zápase s přírodní nutností tak, že překračuje to, co je dáno přírodou a vytváří svět jiný, umělý, nepřírodní. Nad otázkou, co je dáno přírodou (fysei) a co vzniklo z lidského  ustanovení (thesei) nebo zákonem (nomó) se zamýšleli již sofisté. To lidské viděli jako proměnlivé  a závislé  na lidských zájmech.

Do novodobého myšlenkového světa uvedl pojem kultura E. B. Tylor, autor díla „Primitive Culture“ (1871).Stal se průkopníkem sociální a kulturní antropologie. Jeho definice předmětu této vědy zní: „Kultura neboli civilizace je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Dodejme, že někteří jeho pokračovatelé rozdělili obsah pojmu kultury v širším slova smyslu  na civilizaci jakožto materiální kulturu a   kulturu  v užším smyslu jakožto kulturu ducha. L. H. Morgan  z historického celku kultury vyčlenil tři epochy vývoje: divošství, barbarství a civilizaci.

Rozkvět zaznamenala kulturní antropologie od konce 19. století do poloviny století 20. Navázala na zprávy z objevitelských cest 15. a 16. stol, na svědectví obchodníků, cestovatelů, misionářů a kolonizátorů století 17. a 18. Zasadila se o přímé pozorování na všech kontinentech a vypracovala řadu metod terénního výzkumu. Vděčíme jí za věrohodný obraz života severoamerických Indiánů, indiánských kmenů v poříčí Amazonky, Eskymáků, původních etnik v Jižní a Střední Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Asii...

Badatelé přispěli jak k poznání naší pradávné minulosti, tak k respektu k ještě žijícím „posledním svědkům pravěku“ a snesli množství důkazů o nesmírné rozmanitosti a různorodosti lidské tvořivé činnosti i o jednotě lidského pokolení ve smyslu deklarace lidských práv:

„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“

Připomeňme jména dvou českých vědců,  jejichž přínos světové vědě o člověku a jeho kultuře je nepřehlédnutelný: Aleš Hrdlička  a  Jindřich Matiegka. Zkoumali člověka nejen jako biologickou bytost, ale i jako tvůrce a produkt kultury, účastníka kulturní evoluce.

Rozpad koloniální soustavy po druhé světové válce a nástup tzv. globalizace v dalších desítiletích vytvářejí novou situaci. Tradiční předmět výzkumu mizí, izolovaná předliterární společenství přestávají existovat. Nově se klade problém transkulturní komunikace mezi různými národy světa. Mezikulturní srovnávací výzkumy v celém světě by měly umožnit  smysluplnou komunikaci přes hranice etnicity, jazyka, rasy, náboženství, společenské třídy, pohlaví. Měly by vést k porozumění mezi národy, k vzájemné toleranci a respektu k národním kulturám i malých a nejmenších etnických skupin, protože národní a etnické kultury jsou základem jejich nejvlastnější identity a představují bohatství lidské neredukovatelné autenticity. Neděje se tak.

V úvaze o evropských hodnotách  patří důležité místo  teorii  pokroku, která  ovládala myšlení Evropanů po celou novou dobu, ať již byla přímo  vyslovena nebo jen mlčky předpokládána. Každý vycházel z přesvědčení, že se ve společnosti  zákonitě uskutečňuje  pokrok.  Rurální období znalo sice historické děje, pohyby, změny, nikoho však  nenapadalo hovořit o pokroku. Svět se zdál  přes všechno dění stálý a stále stejný. Něco jiného přišlo s dobou průmyslovou, počínaje zřízením  manufaktury. Stále se zrychlující  zdokonalování techniky a technických objevů a konstrukcí, stálé směřování k vyššímu stupni účinnosti způsobilo, že   pokrok se stal viditelným a nápadným.

Již F. Bacon (1551 - 1626) psal ve své  utopické „Nové Atlantidě“ nadšeně o lidech, kteří tam vládnou vyspělou technikou a kteří tam racionálně a ve prospěch všech vyřešili i problémy jejich vzájemného soužití.

J. A. Komenský (1592 – 1670) chtěl naučit všechny všemu podstatnému a věřil, že si pak lidé budou navzájem rozumět, že budou tolerantní, že  uskuteční „všenápravu“, a že korunou nápravy všech věcí bude věčný mír.

První, kdo psal výslovně o  pokroku  a založil jeho teorii, byl patrně G. B.Vico (1668 – 1744). Odhalil, že nenáhlým vývojem se v průběhu dějin uskutečňují ideje lidskosti.

Řadou bychom  mohli uvádět jména  těch, kteří  po něm koncipovali své úvahy a  rozvíjeli předpoklad, že se lidský duch zdokonaluje, prochází   během dějin stupňovitým vývojem a řadou epoch,  až dospívá  současné nejvyšší  epochy, nejvyšší mety  kulturní, intelektuální a morální.  Věřilo se např., že  člověk koná dobro nejdříve ze strachu z trestu, pak pro odměnu, nakonec pro dobro samo. 

Osmnácté i devatenácté století věřilo v neomezený pokrok. Ten byl patrný ve vědách a zvláště v technice, kterou se člověk obklopil. Ale byl patrný pokrok  i v  rozšiřování a upevňování lidskosti, jak  očekávali  teoretičtí hlasatelé pokroku? Přišly dvě zdrcující světové války. A přišel ohromující „holocaust“, po němž, jak bylo řečeno, již nic  nebylo jako dříve. Mluví se o globální krizi lidskosti.

Zjišťuje se, že pokrok ve vědách a v technice nebyl provázen pokrokem mravním. Současnou destrukci společnosti zavinil  dominantní vývoj ekonomický, ekonomicko-sociální, oproštěný od všech mimoekonomických ohledů. Kulturní mezera se hrozivě prohlubuje. 

Zaznamenávání úpadkových jevů nepřišlo jako blesk z čistého nebe.  Na varovné příznaky kulturně hodnotových deformací reagovali svým způsobem  J. J. Rousseau, romantičtí básníci i realističtí spisovatelé, socialisté utopisté, Marx, Masaryk, humanisté, existencialisté, ekologové, urbanisté a mnozí jiní. Někteří  věštili blízký zánik euroamerické civilizace, např. Spengler, Toynbee. Ale vlastně  ani zakladatel teorie pokroku, J. B. Vico,  nebyl slepě důvěřivý optimista. Ve vývoji k uskutečnění ideje lidskosti vyznačil pět stupňů proměny lidské povahy : surovost, přísnost, jemnost, změkčilost, nespoutanost. Všechno nasvědčuje tomu, že po období rozkvětu se  euroatlantická civilizace  ocitá v období úpadku, na stupni Vicovy „změkčilosti“ a „nespoutanosti“.

V hojných publikacích časopiseckých i knižních kritizují autoři  různého názorového zaměření nedostatky současné civilizace, v níž „vichr globalizace“ a „spodní vody“ neoliberalismu podemílají tradiční hodnoty, na kterých dlouhodobě spočíval náš společenský konsensus. Mají na mysli odkaz řecké filozofie (lásky k moudrosti), římského práva, židovského Desatera, křesťanské lásky k bližnímu a renesanční vědy. Místo toho  se staly ústředními hodnotami trh, tržní hospodářství, trh práce, soukromé vlastnictví a podnikání. Všechno ostatní se jeví jako zbytečné přežitky, které  jen překážejí úspěchu. Hlasití  tvůrci veřejného mínění se shodují v názoru, že je v zájmu klidu a míru ve společnosti potlačit všechny lidské  city a vášně a věnovat se jen ekonomickým činnostem. Ty uspokojují individuální potřeby a zájmy, konzumní chování a obchodnicky kulantní chování mezi lidmi. A o víc prý  ve společnosti  nejde.

Takové „ideály“ se snaží pod egidou evropských hodnot  některé západní země vnášet   i  do zemí jiných kultur. Vedou boje za „šíření demokracie“, „za lidská práva“, za „likvidaci  despotismu“ atp. Svědčí to jen o nerespektování výsledků antropologických studií  a o  odmítání důvodného  doporučení snažit se  pochopit  jiné kultury pomocí jejich (ne našich) představ a  pojmů.  Ideálem je zachovat rozmanitost jedinečných kultur, nevyměnit ji za vyhlášený „melting pot“, americký „tavící kotel“. Takový kotel rozvaří různá etnika a jejich kultury na „rajskou polévku“, „případně na salát“. Jde prostě o asimilaci, o splývání s vládnoucí kulturou. S důsledky  hrubě  necitlivého zacházení s jinými  kulturami  budeme teď  velmi vážně konfrontováni. Masová imigrace  uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky dolehne i na nás. Ukazuje se, že sociální smír vnitřní i vnější (zvláště se zeměmi islámu) může zabezpečit jen institucionalizovaná koncepce lidských odpovědností. K těm odpovědnostem patří i ochrana kulturního dědictví. Koncepce lidských práv a svobod, odhlédající od specifik národních a národnostních kultur, jak se dnes z vládnoucích ideologických center hlásá, je nebezpečně jednostranná.

Dnešní Evropa je výslednicí přemnoha bojů a válek. Po římském období se střídali hegemoni různého původu, utkávali se v bojích o državy, zápasili o charakter a vymezení moci duchovní a světské, vedli křížové výpravy proti pohanům, jinověrcům, kacířům. Těžili z objevných cest, zakládali zámořské državy. Účast na reformaci a protireformaci je přiměla vést válku – třicetiletou. Postupně se o slovo hlásily nové národy a mluvčí nových společenských tříd. K válkám přibyla povstání a revoluce. Pokrok civilizace, zejména věd a techniky, činil zbraně stále účinnějšími a válku ničivější a nebezpečnější. Přitom rostla nepotlačitelná žádost mít nové zdroje bohatství, surovin, energií, odbytišť. Žádal se nový prostor, nové sféry vlivu, nové  kolonie a závislé země, žádalo se vládnout celému světu.

Napětí mezi rivaly, vyvolané hospodářskými a vojenskými zřeteli, vedlo ve 20. století ke dvěma světovým válkám. Neuvěřitelný rozsah zkázy, kterou způsobila ta první v letech 1914 – 1918 byl ještě mnohonásobně překonán rozsahem utrpení, ztrát a škod (včetně holocaustu) způsobených tou druhou v letech 1939 – 1945. Pak  přišla ještě válka „studená“, měření sil  dvou světových velmocí a jejich ideologií. K otevřenému vojenskému střetu nedošlo. Ale nedošlo ani  k uskutečnění humanistického snu o konvergenci obou systémů a jimi  konfrontovaných hodnot, na jedné straně individuálních svobod a práv, na druhé straně sociální rovnosti a spravedlnosti.

Po pádu jedné z velmocí  a po odstranění  „železné opony“, která Evropu rozdělovala, už neplatí rovnováha sil  obou mocensko-politických bloků, neplatí  ani rovnováha strachu v bipolárně rozděleném světě. Evropané se octli v nové situaci, která vyžaduje nová řešení kolizí, aby   bylo  možno  odvrátit nebezpečí  válečných konfliktů.

Mírové (irénické) snahy mají v Evropě  svou historickou  tradici (u nás např. Jiří Poděbradský, Jan Amos Komenský, Tomáš G. Masaryk.) Ale existuje i  fascinace válkou a jejím  stimulačním a  revitalizačním vlivem.  I vítězný boj  a  triumf moci a síly má své vyznavače. Cestu k míru a  k mírové spolupráci mezi národy a k jejich osvícenému  soužití  nepřestávají hledat novodobí propagátoři principu mezinárodní spolupráce, integrace a federalizace Evropy. Připomeňme jen „Novou Evropu“ a „Demokratickou unii Střední Evropy“ T.G.Masaryka z doby 1. světové války.    Návrh integrace aristokraticko-elitářské  povahy,  včetně imigrace  barevných  pracujících , navrhoval R. Coudenhove Kalergi ve své „Panevropě“ v době  poválečné. Vytrvalým   hlasatelem demokratického federalismu  byl F.W.Foerster. My jsme se seznámili s jeho názory až  po r. 1945.

Po pokusech o mezinárodní spolupráci ve „Společnosti národů“ po 1. světové válce a v „Organizaci spojených národů“ po 2. válce světové, došlo   k ustavení třetího společenství -  „Evropské unie“.

Evropská unie   vznikla jako  projekt  k  zabezpečení míru mezi sousedními státy hned  jak 2. světová válka skončila (1945). Původně  šlo o  montánní společenství „uhlí a oceli“ mezi  šesti západními zeměmi, v čele s  Francií a Německem. Od padesátých  let byla  Evropa poznamenána rozkolem vinou  „ studené války“.

Ekonomický  vzestup  západoevropských  zemí  spolu  s rozšiřováním  počtu členských států Evropské unie  vzrostl  po pádu Berlínské zdi  r.1989. (Země tzv. Východního bloku zůstávaly mimo. ) Evropská unie spojila  postupně   28 zemí  do jednoho svobodného prostoru, Schengenského, podle  jména  lucemburské obce, kde byla  smlouva uzavřena. Smlouva, vítaná a oslavovaná v době svého vzniku s velkou pompou,  zaručuje zúčastněným  zemím  společný prostor pro volný pohyb zboží, osob, služeb a peněz. 

Proces politické, ekonomické a administrativní integrace Evropské unie však  není bez problémů. Mluví se o demokratickém deficitu, o  zanedbání práva jednotlivých států na sebeurčení, o nerespektování jejich práva na  rovnoprávnou participaci  při řízení integrativních procesů, o otázkách právního řádu a  o ochraně lidských práv a svobod jednotlivců. Také ochrana evropského kulturního dědictví stejně jako ochrana  kulturní identity malých národů  zasloužila by  si zvýšenou pozornost.  Ani opatření k odvrácení válečných konfliktů nejsou zcela spolehlivá, jak ukazuje osud Jugoslávie nebo Ukrajiny, podobně jako podíl členských států EU na rozvratech a válkách  v arabských zemích. Velkou zatěžkávací zkouškou pro Evropskou unii  stalo se následkem toho současné převrstvení akutní civilizační krize rozmáhající se  krizí migrační. Po odchodu Velké Británie z EU  se nad budoucností evropského společenství vznáší otazník. Idea evropské kulturní sounáležitosti a  demokratické součinnosti evropských států při zachování jejich národní svébytnosti a kulturní identity zůstávají  ovšem našim ideálem.

Okno do budoucnosti Evropy

 Zdůvodněný obraz možné budoucnosti lidstva zaměstnává futurology  na celém světě. Zde je několik scénářů budoucího možného vývoje, které vyplynuly z anketních výpovědí šestnáctiletých západních Evropanů. Takových scénářů bylo možno na základě nevelké sondy zkonstruovat celkem šest.

1. Společnost volného času

Pokračující digitalizace a robotizace lidských přetvářecích činností způsobí, že zaměstnání zbude jen pro menší část populace. Lidé budou většinou zbaveni práce a námahy. Budou se bavit, budou si hrát, budou pěstovat své koníčky. Budou spotřebovávat produkty průmyslu volného času bez omezení, budou zabíjet nudu. Svět se stane rájem blaženého nicnedělání.

Námitka: Člověk zbavený práce je zbaven možnosti osvědčit svou lidskou podstatu a  zralost, tvůrčí přínos, odpovědnost. Je odsouzen k věčnému dětství. Rodí se Homo infantilis.

2. Společnost komputerová

Svět ovládnou dokonalé přenosné počítače. Každý bude mít svůj počítač a bude s ním mnohostranně komunikovat, trávit zajímavě čas a sdílet většinu svého života a svých zájmů. Bude spojen i s nejvzdálenějšími místy v prostoru a čase  prostřednictvím internetu. Dík   neomezeným informacím bude  mít výhodu z mnohonásobně zvýšené schopnosti konkurovat. Obyvatele zemí bez rozvinuté informatiky nechá  ve světové soutěži daleko za sebou. Vládcem světa se stane Homo elektronicus. Námitka:  Redukce lidství, jednostranné antihumánní  omezení kultury, která si  donedávna zakládala na všestranném  a harmonickém utváření člověka a rovnosti všech lidí.

3. Společnost médiová

Ráz životního stylu budou určovat dokonalé audiovizuální prostředky.  Umožní člověku, aby hověl své touze po pohodlí a  po zábavě. Dovolí mu žít iluzím a snům, produkovaným televizí a různými jinými nosiči audiovizuálních programů a  provázeným  dalšími požitky, jako je třeba Cola a Chipsy.  Ve světě virtuální reality  ani nezatouží po světě jiném, autentickém. Ba, přestane  i  tušit, že nějaký jiný, opravdový svět existuje, protože mu  zůstane nepoznán, trvale  odcizen povrchním, nedostatečným virtuálním vzděláním. Vyvine se  Homo illiteratus.

4. Společnost krizová

Dnešní člověk je z mnoha stran stále informován, že žije tváří v tvář nejrůznějším rizikům a hrozbám. Není divu, že  pociťuje strach a obavy o svůj život, o zdraví, o  bezpečí. Na každém kroku,  jak se zdá, číhá násilí, kriminalita, AIDS, epidemie, nevyléčitelné nemoci, hladomor, osamělost, opuštěnost, bezvýchodnost, tsunami  masové imigrace. Následkem toho  se utváří nová  lidská podoba. Vzniká  Homo anxius. S ním  ovšem  nastupují kohorty léčitelů, terapeutů a psychoterapeutů, hlasatelů optimismu a aktivního způsobu života.

5. Společnost katastrofická

Lidé pochopí, že napáchané škody a ztráty přírody a světa, o kterých jsou stále informováni, jsou nenapravitelné, nevratné, zmařené hodnoty neobnovitelné. Prognózy pokračující devastace  přírody a degradace života povedou k cynismu. Život v blízkosti přítomných i předvídaných katastrof velikého dosahu – ať již ekologických, sociálních, nukleárních atp. -  vyvolává pocity marnosti, úniky, které nikam nevedou, bezvýchodnost, nihilistické barbarství. Člověk se chová jako zoufalec. Ničí, co může, i sám sebe. Homo desperatus.

6. Společnost fundamentalistická

Vlivem všech možných politických hazardů a chaotických situací svět ve svém celku ztrácí smysl. Dosavadní hodnoty a jistoty jsou  oficiálně  zpochybňovány a opouštěny. Lidé budou hledat  záchranu v tom, co přes všechny změny  trvá, co je pevné. Budou se uchylovat do uzavřených ideologií, do náboženství, sekt, rituálů.  Čím více budou pociťovat tlak na svou identitu a ohrožení identitou jinou (např. europeismem, amerikanismem, globalismem, islámem),  tím více budou lpět na  hodnotách, které  dříve dávaly oporu a smysl. Budou absolutizovat  dřívější hodnotové víry, pověry, symboly a hesla, probudí se fanatismus, šovinismus, intolerance. Nastoupí nový typ člověka. Bude to Homo dogmaticus.

Všechny ty  scénáře, od povrchního, bezmyšlenkovitého optimismu až ke katastrofickým vizím, jsou  vážnou výzvou k myšlení i k činům. Všechny dohromady  též potvrzují, že existuje jediný možný scénář, který stojí za to, abychom se pro něj angažovali. Je to scénář společnosti humánní, v níž žije, pracuje, trápí se i raduje opravdový  člověk, nositel a  ochránce kulturního dědictví : Homo humanus.

Idea humanismu (humanity, humánnosti)

Dědictví antiky a křesťanství je dnes znovu a naléhavě aktuální. Kulturní dějiny lidstva po staletí ukazují  směřování k humanismu  a hledání podstaty lidskosti. Je to součást tradic starých jak lidstvo samo. Z každého pokusu je zapotřebí vyvodit poučení, žádné heslo nelze přijímat nekriticky. Vždycky je nebezpečné, vymkne-li se společenská situace z rukou lidí vzdělaných a  poctivých,  těch, kteří jsou poučeni dějinami a kteří střeží hodnoty lidskosti přes hranice času stejně jako přes hranice zemí, států i režimů.

Z dějin lidského myšlení víme, že humanismus  je  filozofický, etický a estetický postoj, který chápe člověka jako nejvyšší hodnotu. Znamená to   úctu k lidské bytosti,  ochranu jejího života,   respekt k jejím oprávněným potřebám a výtvorům.

T. G. Masaryk zahajuje své výklady o  humanitních ideálech slovy: „Moderní člověk má kouzelné heslo „humanita“ - „člověčství“, „člověčenství“, kterýmžto heslem vystihuje všechny své tužby asi tak, jako člověk středověký všechny své tužby vyjadřoval slovem křesťan. Tento ideál humanitní, člověčství, je základem všech tužeb novodobých ...“

Ovšem názor na to, co tvoří podstatu člověka, jeho potřeby a oprávněné tužby, co je na něm nejdůležitější a nejcennější, ten názor  je historicky proměnlivý. Jeho proměny a vývoj můžeme sledovat od dob řeckořímské antiky, v tradicích židovsko-křesťanských, v hnutích, proudech a směrech jako byla reformace, renesance, osvícenství, romantismus, realismus, moderna...

Připomeňme, že Masaryk  v souvislosti s humanitou  poukazoval na tužby národní a národnostní a  zastával se potlačených národů proti mocenskému hegemonismu. Tento postoj neztratil svůj aktuální význam ani dnes.

Činná lidská intencionalita a transcendence vytváří „svět druhé přírody“ jako svět kladných hodnot, jako svět bezpečí, sytosti, ukojení. Vždyť všechna činnost člověka není než tvorba hodnot, jejich ochrana, úsilí o jejich udržení, rozvíjení, rozmnožení.  Paradoxně, překročením určitých hranic, spěje materiální civilizace k devastaci přírody i k degradaci  kultury, ohrožuje lidstvo i celou biosféru  planety.  K  civilizačnímu paradoxu  došlo v důsledku  jednostranně  lineárně  chápaného vědeckotechnického pokroku ve službách výroby, obchodu a financí.   Bez  omezení  a usměrnění  ekonomického růstu systémovými  zřeteli bohatě rozvinuté kulturní mnohostrannosti. Svět dospěl k riziku sebezničení.

Sklízíme setbu neoliberalismu.

Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k sebereprodukci (lichvou, spekulacemi) a k vytváření  nových a nových peněz v množství mnohonásobně větším, než odpovídá  reálné produkci výroby.  Nejenže  neekonomické sféry života jsou degradovány k bezvýznamnosti, ale i reálná ekonomika se octla ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu. Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních  zřetelů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů.

Bankovní kapitál se  v 70. a 80. letech minulého století zbavil všech omezení, finanční podnikání se osvobodilo od všech regulí. Svoboda vytěžit z peněz maximum způsobila rozvrat kulturních archetypů, které se utvářely po tisíciletí. Etika se stala přežitkem, společnost získala přívlastek postmorální. Dřívější orientace na platné normy a nadosobní celky byla vystřídána  sebestředným individualismem. Zástup humanistů varoval.  Ale bezvýsledně.

K tomu se nyní přidala  i nečekaná krize migrační. Na pořad dne přichází problematika soužití různých civilizací a kultur. Přibývá názorového tápání, nejistot a konfliktů.

Východisko? Vědění a vzdělání jsou  první podmínkou řešení. S ignorancí  se zápasí i na místech  vážných rozhodnutí. Potřebujeme maximum a optimum dosažitelného vědění a vzdělání v pansofickém smyslu J. A. Komenského. Vzděláním  k všenápravě. Zároveň s rozumem jde ovšem i o účast citu a vůle, o sféru lidských hodnot.

Symbolické hodnoty

Zhruba od poloviny minulého století se šířila víra, že nové formy komunikace mezi lidmi zabrání konfliktům a válkám. Informační revoluce prý vyřeší globální problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni prý budou ve spojení se všemi, s celým světem budou sdílet a vyměňovat si informace.

Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Kamery jsou jen tam, kde se to jejich majitelům hodí. Ze světa dostáváme jen vybrané, v horším případě  záměrně naaranžované zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky jako součást psychologické války. Nové komunikační technologie představují pouze nástroj, který je možno použít stejně k dobrému jako ke zlému.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich životy. Převzali jsme je jako součást kulturního dědictví a neuvědomili jsme si, že demokracie, svoboda, rovnost, spravedlnost už nejsou tím, čím bývaly.

S idejemi se ocitáme v oblasti ideologie či sociální mytologie, kterou někteří označili jako „falešné vědomí“, za soubor nevědeckých, zdánlivých pojmů (P. Mauthner), za fikce, „jako by existovaly“ (H. Vaihinger), za způsob, jak vydávat skupinové zájmy za zájmy všech (K. Marx), za pojmy, jež neslouží poznání, nýbrž ovládání skutečnosti (K. Mannheim), za legitimizaci stávající moci  (J. Habermas).

Symbolické hodnoty jako informace svého druhu jsou soubory interpretovaných dat, která mají přesný význam v určitém specifickém kontextu, jenž se  mění v místě a čase. Je-li možno vyměňovat si po celém světě cifry a obrázky, neznamená to ještě, že jsme schopni navzájem sdílet koncepty a myšlenky, které jsou od významového kontextu neoddělitelné. ( Nepochopení této skutečnosti bychom našli  v mnoha případech nevhodného chování Evropanů  v rozvojových zemích.) Příjemce je vždy závislý na vlastní zkušenosti, na vlastním pojetí, na vlastním pochopení.

Ale i když  jsme determinováni svým „zde a nyní“, i když si uvědomujeme relativitu symbolických hodnot, danou společensko -  historickým kontextem, nemůžeme na ně rezignovat. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho duchovního života. Jako ideální obraz žádoucí reality nám umožňují realitu hodnotit, chápat, prožívat a potenciálně i měnit. Patří neoddělitelně k výbavě autentického člověka.

Jak platí  symbolické  hodnoty dnes?

Moc prosazuje své zájmy a vládne idejím. Noam Chomský zaznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, nýbrž mašinérií k získávání souhlasu mas.“

Je tomu tak i u nás. Po roce 1989  jsme neobnovili  demokratické tradice  První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické,  zelenou dostala nenaplněná  touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, o úctě k práci, k přírodním zdrojům, k materiálnímu i duchovnímu dědictví, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, i  o tom, že při privatizaci je třeba „na chvíli zhasnout“, aby na nekalosti nebylo vidět.

Přestali jsme říkat „stát jsme my“, starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho jsme  slyšeli, že „státu má být co nejméně“, a každý se má starat sám o sebe a o vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné měli jsme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem, i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“. Vrcholové managementy stran si počínají jako u soukromých firem a vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury – reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní. Starají se o „imidž“ vedoucích osobností.   Podle okolností  stát slibuje, zastrašuje, korumpuje prebendami, vydírá. Kdysi hrdý  občan  se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako gladiátorské hry, jindy jako krimi, pak zase jako telenovelu. Politika se stává pokleslou lidovou zábavou.

Od direktivního řízení v minulém režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu.  .Jakýmsi historickým omylem, nedorozuměním nebo trikem se nedostalo občanu demokracie, nýbrž špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě veřejném a občanském. Vyměnil „prvorozenectví za mísu čočovice“, jak  praví v jistém smyslu analogický  biblický příběh. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální uspokojení žádostí bez zábran. Zapomenuta je svoboda jako  hodnota Deklarace lidských práv s pečetí nadosobního významu a vznešenosti, patosu tisíciletého boje s despocií, tyranií, nadvládou, útlakem a násilím všeho druhu. Zapomenuta je i mravní svoboda integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí.

Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan – neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se“ jako nikdy v historii. Avšak svoboda sebeurčení a seberozvoje jedince  není myslitelná bez odpovědnosti, bez  schopnosti sebeohraničení  a sebeomezení. Hojně  veřejně předváděná  „ svoboda“ napadat druhé, posmívat se, urážet je a zesměšňovat je svoboda nesprávně pochopená. Svoboda není vyzývavá nespoutanost, jak se domnívají někteří tvůrci veřejného mínění, u nichž  jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Tisíciletý kulturní vývoj ukazuje,  že ohleduplnost, vkus, cit a takt je víc než pokřivená „svoboda“, byť sebehlasitěji deklarovaná.

Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna „stará a vznešená slova“ -   v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu, o jehož zachování a smysl pečujeme – nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě“, napsal V. Bělohradský s poukazem na naši „počítačovou džungli.“ Připomněl, že média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav, vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí v jejich společenstvích. Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co se má a co se nemá. Média také očividně  zavinila ztrátu evropské kulturní sounáležitosti i národní kulturní svébytnosti. Mladí již neznají kulturně historické evropské slohy a směry a jejich hlavní představitele, neznají ani historii,   osobnosti a díla národní kultury. Zato znají  detailně  hollywoodské  filmové  celebrity a světové topmodelky a „missky“  a  hvězdy všech možných hitparád  a soutěží a festivalů americké pop-music a jejích nejroztodivnějších  směrů, nuancí  a  specifik. Nelze se divit. Dík médiím nás tato  dobře prosperující „pop-kultura“  provází od rána do večera  a na každém kroku.  

Měli bychom vědět, že pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a  nedopustit pokračující  degradaci kultury a proměnu lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.

Jaká budoucnost čeká evropskou civilizaci?

Jako ideové pilíře, na kterých stojí evropská kultura, se uvádí řecká filozofie, římské právo, židovsko-křesťanské náboženství a renesanční věda. Z těchto základů vzešly symbolické hodnoty Evropy, totiž svoboda, odpovědnost, humanita, racionalita, exaktnost a tolerance. Patří sem i  Prométheovský  mýtus. A kalokágathie. A osvícenská triáda, Volnost - Rovnost  - Bratrství.

I Masarykova  Humanitní demokracie.  Právě  to všechno  je  dědictví řeckořímské antiky, staré Izraele, křesťanství a sekulární osvícenské vzdělanosti. Avšak tyto hodnoty  ztratily  zřejmě svou motivační sílu. Svoboda podlehla mocenským zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože se stala nepříjemným břemenem. Historie minulého století, ale i přítomnost dokládá, že  selhala  humanita -  jak  křesťanská, tak  sekulární. Racionalita a exaktnost se člověku odcizily, staly se samoúčelnými. Nezištné úsilí o kulturní  sebezdokonalení vlastní i druhých, osvěta, všeobecné  vzdělání, rovnost a  spravedlnost, to všechno bylo odstaveno jako iluzivní přežitky minulosti, které jsou v boji o ekonomickou  konkurenceschopnost jen přítěží.

„Znavená Evropa umírá“, se jmenuje   kniha O.Fundy, který uvádí ještě  jeden důležitý   svorník, který drží civilizaci pohromadě. Pakliže ten se ztratí, civilizace se hroutí. Ten tmelící faktor každé civilizace (kultury) je nepsaný konsensus (souhlas) o tom, co se smí a co se nesmí. Bez konsensu ve společnosti nastává rozklad. Jestliže většina občanů přestane tento konsensu sdílet, je marno snažit se jej nahradit deklaracemi, chartami, zákony a  nekonečnými právními novelami. Ani proklamovaná demokracie  nás nechrání,  protože ta funguje jen za předpokladu, že  většina slušných občanů   konsensus respektuje a zachovává.  Ten konsensus se však vzdaluje  společnosti,  která se drobí  do nepřehledného  množství menšin, hlasitě se domáhajících svých dílčích, nikoli celoobčanských  práv. Tak je tomu dnes u nás.

Evropští analytikové poukazují na to, jak demokracii  rozkládá růst nerovnosti, neobčanství občanů, krajní individualismu, nezájem o celek.

Futurologové a rezolutici vyzývají k aktivizaci občanů a institucí k péči o kulturní kvalitu roztroušených hodnotových systémů. Radí na první místo klást prioritu humanitní výchovy a prospolečensky motivovaných postojů. Nadarmo se pokoušely  osobnosti různých oborů hledat nějakou novou etiku pro dnešek a zítřek.

Budoucnost našeho světa závisí na udržení archetypů naší kultury – principů vzdělanosti a kritického myšlení, principu sebeomezení v zájmu vlastního seberozvoje a principu humanity a ohledu na druhé (co nemáš ty rád, nečiň druhému). Neomezený růst produkce v globálním měřítku stejně jako čekání nějaké samočinné nápravy vedou ke katastrofě a zhroucení. Rozum velí dobrovolně přijmout meze růstu i meze moci, produktivní síly přestat orientovat na nekonečné rozšiřování výroby. Zaměřit je na péči o přírodu a životní prostředí,  na  zdraví člověka, na více volného času a na vyšší kvalitu jeho využívání,  na  duchovní hodnoty, na kulturu ducha i těla. Takové omezení méně zatěžuje surovinové a energetické zdroje, zato však více stimuluje lidské schopnosti a možnosti intelektuální a morální.

Takové omezení sotva zavedou vládci komerčního konzumu, financialismu a prodejných médií. Ale je možno vytvářet  ostrůvky pozitivní deviace, odchylky od destruktivně odlidšťujícího proudu, chránit sebe i druhé před rozkladnými vlivy, pěstovat nezávislý život ve shodě s rozumem i citem, přírodou i kulturou. Je možno šířit a střežit hodnoty nepředstírané humánnosti, lidské důstojnosti, demokracie uvědomělých občanů, svébytnosti i vzájemnosti národů. Takové ostrůvky se mohou stát útočištěm člověka v ničivém příboji současné civilizační  fáze a  nadějí pro budoucnost.

Hledá se nové paradigma civilizace

Žijeme v přelomové době. Dosavadní paradigma  euroatlantické civilizace se otřásá. Otřásá se působením krizových faktorů, jako je ekologické i nukleární ohrožení lidstva a biosféry celé planety, jako jsou  mnohočetné následky devastace přírody i kultury, vztahů mezi lidmi a mezi národy.  Základem všech rozkladných krizí je krize hodnotových soustav, krize hodnot a hodnotových orientací. Tato krize nespočívá ani tak v nedostatku příslušných idejí, jako spíše v úpadku jejich znalostí, porozumění a vážnosti, a následkem toho přirozeně v naprostém nedostatku uznání  jejich vážnosti a závaznosti. Hodnotová nejistota starších generací vyvolává hodnotový nihilismus u  generací mladých.

Chaos a nejistotu posttotalitního světa zaznamenaly významné osobnosti:

- Protagonisté politické scény nemají společnou kulturní základnu. Tím jsou dány podmínky pro nové konfrontace, války a zabíjení. Sílí pocit úzkosti. Svět je ještě heterogennější než byl dříve. Mladí jsou nutně dezorientovaní (  A. Tourrain).

- Bez kontroly. Chaos v předvečer 21. století. Všeobecný pokrok 20. století  nebyl provázen pokrokem morálky v politice. Morální zmatek nepřispívá k pochopení dějin. Došlo ke zhroucení téměř všech tradičních hodnot (Zb. Brezinski).

- Bylo líp, když bylo hůř? (F. Adornato).

- Po pádu bipolárního světa se před člověkem otevřela budoucnost plná nejistoty. Teze o konci ději (F. Fukujama) je bezobsažná. Právě pádem vykonstruovaných schémat začínají skutečné dějiny. A my máme strach ze svobody a z nezamýšlených následků svých činů. Vydáváme se na cestu jako Oidipus a nevíme, zda zítra nezabijeme vlastního otce (M. Caciari).

- Lze očekávat, že boj mezi ideologiemi a jiné konflikty bude vystřídán bojem mezi civilizacemi, které na sebe narazí při prosazování vlastních hodnot a zájmů (S. P.  Huntington).

Myslí se civilizace euroamerická, slovanskopravoslavná, islámská, konfuciánská, japonská, hinduistická, latinskoamerická a africká.

Jestliže základem minulého civilizačního vývoje byla mnohostranně se vyvíjející práce, na přelomu 19. a 20. století se osou všech společenských změn stávaly stále více peníze, finanční kapitál. Až tam sahají kořeny dnešního financialismu.  Americký prezident Woodrow Wilson řekl r.1916: „Náš systém úvěrů je koncentrován v rukou několika jedinců, kteří omezují a kontrolují veškerou činnost a růst národa. Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců.“  

Přes všechny sebechvály  neoliberalismu se v globalizovaném světě stále více  množí krizové jevy. Vyvolává je trojjediný komplex problémů ekonomických, ekologických a etických. Svět se ocitá v  dvojí hrozivé nerovnováze:

1. Nerovnováha mezi lidmi. Rozdíly mezi příjmy lidí bohatých a chudých se staly zcela nesouměřitelnými.

2. Globální změny životního prostředí. Nejde již jen o  poruchy lokální jako v minulosti, ale o poškození celé biosféry, které je nevratné. Změny již nebude možno napravit.

Světovládný trh a ziskuchtivost  mocných samosebou problémy nevyřeší. Je nutná  z měna životního stylu současné západní civilizace a obrat k uznání všelidských hodnot, jako je vědomí příslušnosti k přírodě, cítění sounáležitosti, vzájemnosti a solidarity mezi lidmi. Klíčí strach, že stav světa se nezmění. Bohatí dál budou bohatnout a chudí chudnout. Armády světa budou bdít nad správným tokem peněz a ropy. Miliony  uprchlíků  ze zemí hladu a válek dál budou   putovat na jiné kontinenty.

Ale je jedna antropologická konstanta, na kterou nesmíme zapomenout. A to je naděje. Není  zrovna racionální povahy, je to spíš nastavení citu a vůle, ale zato je velmi eufunkční z hlediska existence člověka. Člověka jako bytosti přírodní, sociální i kulturní. Naděje, že přijde (přijít musí)  metanoia (změna myšlení).

Že  se nám podaří překonat současnou vykořeněnost, konformitu se zvrácenostmi a  spoluúčast na pádu civilizace do odlidštění. Že se nám podaří oživit a  udržet  kulturní dědictví evropských národů. Že se nám podaří udržet a naplnit i hodnoty, které dnes reprezentují Evropu ve Všeobecné deklaraci lidských práv: Právo na život, na svobodu a bezpečnost, na přirozenou důstojnost, na spravedlnost a mír, na život bez strachu a nouze.

Jsme v situaci, kterou charakterizuje devastace přírody i kultury, ohrožení lidstva i  celé planety. Vznikla jako důsledek lineárně chápaného vědeckotechnického pokroku ve službách výroby a obchodu bez hranic a omezení. Existuje něco víc než zákon prospěchu a zisku? Ano, je tady naše evropská  mnohatisíciletá kultura, hledání a nelehké dobývání duchovních hodnot. Kultura, která tu jest, je přirozeným základem pro naše hodnocení a kritériem pro naše jednání. Neřiďme se svévolí nahodilých subjektivních soudů, slogany reklamy, proměnlivými komerčními zájmy, touhou po módnosti.  Obracejme se k našim prověřeným hodnotám, zachovávejme je,  chraňme je a předávejme. Takové hodnoty, které Evropané  svým úsilím během tisíciletí vytvořili, jsou podmínkou soudržnosti společnosti a na té soudržnosti pravděpodobně závisí přežití lidstva. Nejen v Evropě.

Redakce: J. Skalský                                                                               Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením  jako svou 633. publikaci, určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, 19. prosince 2018.  

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz               E-mail: Vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa:https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl